O nadbytku aneb kolik toho opravdu potřebujeme k životu?

Nedávno jsem se zájmem vyslechla hovor staršího manželského páru. Pokud by je poslouchal někdo naprosto neznalý poměrů v dnešní době, mohl by se domnívat, že popisují bídu nacházející se na našem území tak před dvěma sty lety. Všechno špatně, nic nefunguje, nic si nemohou dovolit, vše dají za léky, které jsou neúnosně drahé. Tak hovořili lidé, kteří reálnou, hmotnou bídu nikdy nezažili, a to z důvodu oslnivé kariéry v komunistické straně za minulého režimu. Mohli tehdy cokoli, a tak získali pocit výlučnosti, který se jim s novou dobou posléze vytratil. Dnes jsou to pouze permanentně se vším nespokojení staří lidé. Majetek je nikterak nepolidštil a to co prožili na exotických dovolených v době, kdy byla část světa obtočena ostnatým drátem, je dávno pryč. Navíc si zvykli žít na něčí úkor. Lidé, kteří dary a pozornosti přijímali se samozřejmostí, ale nikdy nic nedávali, jsou najednou odkázáni sami na sebe. Mají přijmout zodpovědnost za své žití, za své zdraví, což je pro ně kalich hořkosti, který budou muset vypít až do dna.
Hovor mne zaujal. Ne pro ty stížnosti a nespokojenost, ale pro věčné téma, kolik hmotného je člověk schopen zvládnout. Co je opravdu málo a co příliš? Tito lidé mají doma zcela určitě teplou vodu, ústřední topení, pračku, myčku, ledničku. Mají svůj byt, auto a nemalé důchody. A mají málo, tedy podle nich. Kolik by asi potřebovali, aby se naplnila vnitřní prázdnota, aby se eliminoval strach z nedostatku?

Co prozradí osobní horoskop
K tomu, kolik potřebujeme mít, nás odkazuje výseč druhého domu v našem osobním horoskopu. Osa Býka a Štíra je právě o tématech mít a nemuset mít. Na této ose poznáváme naše schopnosti mít se, tedy umět zmaterializovat své možnosti a zároveň si uvědomovat, že bohatými nás činí to, co mít nemusíme.  Závislost na hmotě se samozřejmě mění s věkem i osobnostním růstem. Jiné nároky máme ve dvaceti, kdy jsme“ hmotnem“ ještě nenasyceni,
a jiné v padesáti, kdy už máme většinu svých hmotných snů do nějaké míry naplněnu a hlavně víme, kolik dřiny a úsilí nás splnění našich představ stálo.
Pokud máme sektor druhého a osmého domu v rovnováze, žijeme si tak akorát. Hmota nás neovládá a neděláme kvůli ní něco, co nás může karmicky i lidsky velmi zatížit. Zároveň jí nepohrdáme jako mnozí, kteří jsou ve své podstatě neschopní nebo líní, a tak to pro své okolí postavili na tom, že peníze nutné nejsou, kazí charakter apod. Tito lidé většinou žijí na úkor nějakého dobráka či dobračky, a aby si svůj post udrželi co nejdéle, krmí ho různými ezoterickými poučkami. Jenže duše se tady na Zemi bez těla neobejde a o tělo je potřeba se starat. Pokud tělo nefunguje, nemůže svou práci odvést ani duše. Zkrátka jsou to spojené nádoby a vývoj musí jít ruku v ruce jak v materiální, tak v duchovní oblastí. Radovat se z krásy lidského díla, obklopit se tím, co nás těší, vytvářet a přispívat tak „kulisám“ doby patří k lidskému údělu.

Co opravdu potřebujeme?
Dnešním tématem je, kolik toho, pro svůj život doopravdy potřebujeme. Co je málo a co už je moc? Potřebujeme sto párů bot a šaty na jedno použití? Bavila jsem se s jiným manželským párem. Mladí, podle dnešních měřítek úspěšní. Zakoupili si dům v USA a tak čtyřikrát do roka tam létají. Ptala jsem se jich, co tam dělají a čekala odpověď ve smyslu – odpočíváme, cestujeme, ale oni mne trochu zaskočili tím, že svorně a šťastně prohlásili, že tam jezdí nakupovat. Mají to strašně rádi a většinu pobytu tráví v obchodech. Zajímalo mne, co s těmi věcmi dělají, kam je dávají, když celé dny nakupují.  „To co máme, likvidujeme, abychom měli prostor pro nové, to dá rozum!“ A já si je představila, jak se pachtí s vozíky, berou z regálů věci v celofánu, vše podbarveno příliš hlasitou hudbou, která má vyvolat lehkou euforii a podpořit tak nákupní horečku. A když je navršeno, zaplatí a jedou domů vybalovat. Stříhají cenovky, umisťují nové a vyhazují staré. V podstatě, jako kdyby měli doma obchod a obměňovali zboží, podle toho, jak velí trendy. Lze jim přát asi jen, ať mají stále dost peněz na přesouvání materiálu, protože pokud by jim došly, bude to pro ně závažná osobní tragédie.
Nedávno, možná tak před sto lety, se lidé na venkově poznávali na dálku podle oblečení. Měli pár kusů na celý život a mnohé bylo určitě děděné. Dnes jsou nutné paní na žehlení, protože jak jinak zvládnout ty stohy hadrů v každodenním koloběhu. Oblečení ale určitě není jediné, čeho je příliš. Ono je tak nějak všeho příliš a paradoxně v lidech pocit, že mají málo. Možná si naše generace řeší téma hodnot více než ty předchozí. Doba plastová je zřejmě naše karma. Neskosí nás mor a cholera, otrávíme se odpadky a obaly ze všech těch věcí, které nutně musíme mít. Dobře nám tak, ale jak k tomu přijdou ti, co jsou velkými obětmi dnešní nadbytečné doby a přitom s minimálními nároky?

Láska ke zvířatům?
Mám psa, tedy psí holčičku Žofinku. Žofinka se těší dobrému zdraví, ale čas od času je potřeba preventivní „údržba“ a tak jdeme k našemu panu doktorovi. Ten se svého úkolu zhostí nejen odborně, ale i laskavě. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že náš rozhovor je dialogem trpělivého pediatra a přestrašené, příliš milující a závislé starší matičky. On neztrácí nic ze své laskavosti (je zřejmě zvyklý na praštěné páníčky). Vyjdeme ven a zatočíme kolem řeznictví a tam mne popadne můj celoživotní hluboce zakořeněný rozpor. Ve výloze jsou úhledně rozloženy kusy zvířat, nožičky, pacičky, hlavičky, tělíčka a mně přijde absurdní, že jsem se před chvílí stresovala kvůli psímu očkování, když teď procházím kolem takového masakru, hromadného hrobu s cenovkami.
Střih v toku myšlenek mne vede zpátky do dětství. Dojímám se nad pohádkou „O ztraceném kuřátku“. Vybavují se mi verše : „Jak to bylo pohádko? Zabloudilo kuřátko. Za zahradou mezi poli, pípá, pípá, nožky bolí.“ Smutné přemítání nad osudem kuřátka přeruší volání k obědu. Máme kuře. V dětské mysli se rázem spojí ztracené, nešťastné kuřátko a to co je přede mnou na talíři. Opravdu nemohu, světe dospělých, nemohu jíst kamarády s knížek.  Nechci vidět zblízka motýla v krabičce za cenu jeho života.
Fascinuje mne výraz „výroba masa. Lidé se domluvili se zvířátky a ti jim na sobě pěstují maso. Za to, že pěkně přibrala, jdou pak na porážku. Mrtvoly se ujme nějaký slabý kuchař a uvaří blaf, který se vyhodí. Oběť byla marná, nikoho nezasytila ani nepotěšila. Bylo by zajímavé vědět, kolik masa se v „civilizovaném“ světě denně vyhodí. Smrt zvířete je pak zbytečná a absurdní.   
Je absurdní se domnívat, že zvíře cítí bolest jinak než člověk. Bolest je bolest a cítíme ji všichni stejně. Stejně tak je absurdní se domnívat, že nám „výroba masa, výroba kožešin, výroba kosmetiky testované na zvířatech projde jen tak. Zákon příčin a následků, zákon akcí a reakcí je neúprosný. Chybí nám pokora vůči životu druhých na této planetě.  Chybí nám odvaha projít vlastní bolestí. Škemráme o narkózy a léky tlumící bolest. Vůči bolesti zvířat jsme lhostejní, otupělí.

Co s tím?
Možná, když bychom viděli proces „zpracování masa od podmínek za jakých je zvíře chováno po jeho porážku a následné zpracování do výrobků, zřejmě by přibylo značné množství vegetariánů. Deset deka šunky zabalené úhledně v papíru nám smrt příliš nepřipomíná. Může se vnést námitka : „mrkev je také živá“. Když ji vytrhneme ze země, neteče krev, nezařve, nesvíjí se ve smrtelném zápase, ale co mi jen víme, jak ona svůj konec cítí. Je to zkrátka tak, živíme se životem v různých formách, abychom zde na naší planetě přežili a naplnili tak podstatu této zvláštní mise. Ovšem naše otylá doba už zdaleka nebojuje o holý život a přežití. Dnešní úskalí spočívají v tom, jak přežít stav permanentního přežrání, obezity, neforemných figur a samozřejmě z toho plynoucích onemocnění, ale jak již bylo řečeno …dobře nám tak.
                                                                     

                                                                                   Markéta Vostrá

zdroj: https://medunka.pvsp.cz/clanek.aspx/medunka-informuje/clanek/o-nadbytku-aneb-kolik-toho-opravdu-potrebujeme-k-zivotu