Omezení

Není dne, kdy bych nenarazila na omezené myšlení, u sebe i u ostatních. Je to v nás moc hluboko zakořeněno. Máme nekonečně mnoho možností, jak o věcech uvažovat a jak je realizovat, a to je obrovský dar. A my ho nevyužíváme.

Všimli jste si už, jak strašně málo sami přemýšlíme? Jak většinu života prožijeme stejně jako většina ostatních, přestože každý z nás je naprostý originál? Jak jedeme ve vyjetých kolejích a ani nás nenapadne, že se dá jet vedle nebo jiným směrem?

Proč se tak málo zamýšlíme nad tím, co dává a co nedává smysl? Proč všemu věříme a nepoužíváme svůj vlastní rozum, neptáme se své duše?

Je to proto, že ta první varianta je bez práce a jednodušší? Nebo proto, že jsme někomu v průběhu života uvěřili, že to tak prostě je a jinak to nejde, že je potřeba se podřídit? Ať už jsou důvody jakékoli, nakonec zjistíme, že jsme ze svého vlastního života frustrovaní, divíme se, jak to letí a my pořád ještě nemáme to, čeho jsme chtěli dosáhnout. Jdeme s proudem, se stádem ovcí, slepí a hluší – bez spojení se svou duší. Výsledek toho je, že jsme zoufalí z vlastního promarněného života, a abychom si alespoň trochu ulevili, nadáváme na všechno a všechny kolem, že nám naše plány byly zbořeny vnějším zásahem. Někteří v koutku duše vědí, že je to jen a jen jejich vina, jenom si to nechtějí naplno přiznat, jiní jsou skálopevně přesvědčeni, že – vláčeni davem a společností – nemohli nic udělat pro to, aby si splnili své sny.

Celý problém je v tom, že nepřemýšlíme kreativním způsobem. Uznáváme mnoho hranic, za které se nechceme pouštět. Nadměrně používáme rozum a jen minimálně srdce, city a intuici.

Jak jinak si vysvětlit to, co se na Nenaší Planetě děje?

Zeptejte se kohokoli, proč naše auta nejezdí třeba na vodík. Zeptejte se jiného, proč stále ještě týráme, vraždíme a jíme jiné živé, myslící a cítící tvory. Zeptejte se dalšího, proč se drancují deštné pralesy. Zeptejte se mnoha a mnoha jiných lidí, jestli jsou přesvědčeni, že potřebujeme myslivce, kteří „regulují“ stavy zvířat, když ta se přemnoží na miniaturních ostrůvcích lesů, které jsme jim nechali; proč potřebujeme zákony, které říkají co jsem povinna si naočkovat do svého těla. Chtějte vědět, k čemu potřebujeme drahé chemické léky, když v přírodě jsou účinnější a méně nebezpečné zadarmo. A dále se můžete ptát, proč vozíme zboží z jednoho konce světa na druhý, když jsme schopní spokojeně žít s regionálními zdroji. Proč jsou jesle a školky plné dětí, které by měly být se svými matkami? Proč si muži myslí, že mají právo mluvit ženám do těhotenství a porodů? Proč platíme obrovské peníze lidem, kteří nám pak nařizují něco, s čím nesouhlasíme? Proč dovolíme, aby mocní jen pro jejich vlastní prospěch zničili to, co patří nám všem a co potřebujeme k životu? Proč tiše sledujeme, jak v různých politických a náboženských válkách umírají děti? Proč říkáme „tomu se nedá vyhnout, každé rozhodnutí vždy někomu ublíží, ale je potřeba rozhodovat ve prospěch většiny“?

Většina dotázaných vás bude mít za blázna a bude možná až do krve obhajovat zajeté standardy. Nezamyslí se nad pravou podstatou každé z těch otázek, neuvěří vám, když jim budete říkat, že o všech těchto věcech se dá přemýšlet úplně z jiných úhlů pohledu.

Člověk, který se sám nazval „rozumný rozumný“, dokáže v každé situaci vymyslet fungující princip, který neublíží vůbec nikomu. Dokáže to. Problém je v tom chtění. Kdybychom naprosto všichni na planetě Zemi chtěli takto žít, bude to krásně fungovat.

Jenže náš strach to blokuje. Veškeré hromadění majetku, konzum a materialismus, pramení ze stra­chu o vlastní přežití a živobytí. Dokud bude jeden brát a druhý dávat, nelze na tom nic změnit. Dnešní koloběh života je založen na principu „na úkor někoho jiného“. Až pochopíme, že všich­­­ni máme obrovské bohatství v sobě, až začneme všichni dávat, nebude ničeho nedostatek a nebudeme už muset ublížit jedinému živému tvoru, planetu Zemi nevyjímaje.

ZV